I am human-prolog

26. srpna 2013 v 14:28 | M. (Lily) |  Stories by me
Takže,rozhodla jsem se pro něco jako povídku o otm jak se bude katherin vyrovnávat s tím že je člověk. Zatím tu dávám jen prolog. Moc prosím všechny kdo sem chodí aby vyjádřily svůj názor co si o tom myslí a jestli má vůbec cenu to psát. Děkuju ;) Lily
Ps.Tenhle obrázek jsem nevyráběla já.

I am human

prolog


Nemohla jsem tomu uvěřit. Já, Katherine Pierce jsem člověk. Ta zkurvená Elena ze mě udělala člověka….vzala mi všechno. Vše čím jsem a čím jsem byla a uzavřela mě do tohoto podivně křehkého a rychle stárnoucího lidského těla.

Zvedla jsem hlavu a zahleděla se na sebe do zrcadla. Na venek jsem možná vypadala pořád stejně. Dlouhé tmavě hnědé lokny se mi stáčeli do půli zad, a oříškově hnědé oči na mě poněkud bezradně koukali...Přemýšlela jsem co udělám. Po světa mám spoustu nepřátel,spoustu těch pro které teď budu snadný cíl. Možná by se mi povedlo předsvědčit Elijaha aby mě přeměnil zpátky na upírku… Ale pujde to vůbec? …Co když ten lék je trvalý..? co když budu takhle muset zůstat navždy?

Zatřásla jsem hlavou a bych vyhnala tyto stresující myšlenky. Jsem přece Katharina Pierce,ta co má vždycky plán a ta co vždycky přežije! Nějak to vymyslím…



Mohla bych začít třeba tím že zajdu Stefanem a Damonem…vždyť oni to vlastně skoro zavinily,vzledem k tomu že Elena je Damonova holka…

Odtrhla jsem oči od zrcadla,popadla z věšáku u dveří bundu a vyrazila ven. Slunce již pomalu zapadalo a oblaha se začínala zbarvovat do růžova. Vcelku mě překvapilo že ulice byly prázdné. Byla jsem zvyklá na rušná místa jako New York,a né na takový zapadákov jako tohle město, kde sotva zmizí světlo všichni utíkají dovnitř. Teda né že by k tomu neměli důvod…poslední dobou se tu ochomítalo hodně upírů… Zlomyslně jsem se ušklíbla,a přidala do kroku protože ledový vítr mi pomalu ale jistě začal profukovat bundu. Najednou jsem se ale zastavila. Došlo mi že se nemám jak dostat k tomu jejich penzionu. Pěšky se mi tam teda rozhodně nechce… Možná bych mohla někoho ovlivnit aby mi dal auto a...

No jo,já vlastně už ovlivňovat nemůžu,protože nejsem upír….Takže to uděláme prostě postaru…

Rozhlídla jsem se po ulici a stočila svou cestu směrem k autu které stálo na rohu. Naposledy jsem se ostražitě rozhlédla a napřáhla jsem ruku abych rozbila boční sklo…

"Ale ale Katherine přece bys neničila něčí majetek…." Ozvalo se za mnou ironicky. Zaskřípěla jsem zuby a spustila ruku dolů. Bylo mi jasné kdo tam stojí,otočila jsem se a pohlédla do tmavě šedých očí. Damonových očí.(A/N:omlovám se ale nevím jako přesně mají jeho oči barvu tak jsem vybrala šedou…). Díval se na mě, jeden koutek sarkasticky nadzvednutý,v očích lehce pobavený pohled…

"Nazdar Damone.." ucedila jsem a ušklíbla se " Vidím že ti Elena povolila vodítko,když jsi tu bez ní…"

"Né tak docela Katherine…" ozvalo se vedle mě. Ano,to už na scénu přišla naše slavná Elena. Ta kterou všichni milují… Kysela jsem se usmála a protočila oči. " Á ano já si říkala že je to podezřelý aby tu byl Damon sám…"

Zamračila se na mě. Bylo to zvlášní..skoro jako se koukat do zrcadla. Až na to že váš odraz má nechutně zplihlé vlasy s divným červeným melírem,a nacpal do vás lék na upírství…

"Jen jsme se chtěli ujistit že si vpořádku…"řekla stále zamračeně.

"Áno jistě jsem v naprostém pořádku,jenom do mě jedna zkurvená kráva narvala lék a teď jsem člověk…" prohlásila jsem nonšalantně a s žádostiučinněním jsem pozorovala jak zbledla. Najednou mě ale cosi odhodilo dozadu na zeď,uslyšela jsem prasknutí a do ruky mi vystřelila prudká bolest,svezla jsem se nakolena.

"Zapomínáš že teď jsem silnější než ty Katarino…" řekla Elena. " Chtěli jsme ti pomoct,ikdyž o to nestojíš…"

Tak tak jsem stihla zahlédnout jak vzduchem proletělo cosi bílého a chytla jsem to od ruky. Byly to jakési papíry.

"Co to je?" řekla jsem nechápavě a vložila do své věty pořádnou dávku jedovatosti.

"Přihlašovací papíry na studium na vysoké…mimochodem na stejnou školu kam jdu já aElena,aby jsme tě měly pod dohledem…" řekl Damon a probodl mě pohledem. " Jestli tam budeš hctít studovat,tak odjíždíme zítra v deset. Setkáme se u penzionu…" Stím se oba dva vypařily. Upustila jsem papíry na zem a sevřela si bolavou ruku. Věděla jsem že tentokrát se mi to nezahojí. Že se budu uzdravovat jako normální lidi…

Začínalo mi být jasné že v tomhle novém lidském světě sama nepřežiju. Ať jsem si to chtěla přiznat nebo ne,byla to pravda. Potřebovala jsem je. Oba.

Tak doufám že se líbílo :) prosím moc komentíky,abych věděla jestli má cenu v povídce pokračovat ;)*
Lily
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se vám má povídka?

Ano
Ne
Jde to ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama